Jsem Nati, mentorovaná dula, absolventka kurzu České asociace dul, na cestě k certifikaci.

Je mi 41 let, pocházím z Polska a od roku 2014 žiju v Česku.
Bydlím na půli cesty mezi Prahou a Příbramí, v blízkosti obou měst.
Jsem manželka a máma dvou nádherných bytostí – syna (2018) a dcery (2021).

Moje cesta k dule nebyla přímá ani rychlá. Pracovala jsem v různých profesích – jako tlumočnice, v hotelnictví, jako letuška a později i v několika korporátních rolích.
Všude jsem byla blízko lidem, komunikaci, krizovým situacím a potřebám druhých.
Hodně z toho mi dávalo smysl… ale pořád ne úplně. Něco ve mně vědělo, že hledám jinde.

A pak přišlo mateřství a nastavilo mi zrcadlo.

Můj první porod skončil akutním císařskským řezem.
Byl to zásah do těla i do psychiky. Silná zkušenost, kterou jsem potřebovala pochopit a vstřebat. Dlouho to ovlivňovalo můj život, vztah i sebevědomí jako ženy.

K druhému těhotenství jsem se rozhodla přistoupit jinak.
Ne s postojem „všechny ženy rodí odjakživa, tak to nějak zvládnu i já“.
Ne s tím, že to „nějak dopadne“. A ne ve strachu, že se zase něco pokazí.

Tentokrát jsem chtěla být u porodu opravdu přítomná a vědomě rozhodovat.

Připravila jsem se: hypnoporod, vlastní dula, práce sama se sebou, znalosti, vědomé volby.
A poprvé jsem si dovolila říct nahlas, že opora není slabost, ale prostor, ve kterém můžu být silnější.

Druhý porod byl jiný. VBAC.
Ne proto, že by se stal zázrak, ale proto, že jsem odvedla kus práce, byla v kontaktu sama se sebou a zároveň jsem nemusela být na všechno sama.
Moje rozhodnutí, moje tělo, moje tempo — s podporou, která nebrala sílu, ale vracela ji mně.

A přesně to je pro mě podstata role duly.

Odešla jsem z korporátu a začala dělat něco, co dává smysl mně i ženám, které doprovázím.
Mám zkušenost s doprovodem při fyziologickém porodu, VBAC, indukci i těhotenství komplikovaném gestační cukrovkou.

Ve své práci stavím na třech věcech:
respekt, prostor a upřímnost – k ženě, k jejím emocím, k jejím volbám a k realitě její cesty.

A protože mluvím několika jazyky, doprovázím i ženy ze zahraničí, které se chtějí cítit skutečně pochopené a bezpečně v prostředí, které jim není domácí.

Dula pro mě není „povolání“.
Je to způsob, jak být s ženami v jejich síle, zranitelnosti, rozhodování i chaosu — bez tlaku, bez posuzování, bez očekávání.